Další zářez

5. březen 2013 | 00.28 |

Jako všechny děti, mám i já spoustu veselých zážitků od babičky z vesnice. Jak mě honili moráci (schválně: kdo neví, co je morák, mothafucas?), jak po mě šly husy (tehdy jsem se naučila lézt na strom rychleji než Katniss Everdeen), jak mě počůrali všichni králíci (naštěstí ne najednou) a podobně. Ale nejvýrazněji se mi zapsalo do paměti, že babička poslouchá Český rozhlas, a že tam v neděli odpoledne předčítají pohádky.

A že ty pohádky jsou v zásadě horší než všechny dospělácké filmy, kde se někdo pusinkuje.
Protože, pokud se nemýlím, tam to většinou nekončí skupinovou sebevraždou.

Někde na neurčitém místě v neurčitém čase umírá na posteli ani ne desetiletý Karel. Jedinou společnost mu dělá starší bratr Jonatán, který mu vypráví příběhy o světě venku a o zemi Nangijala, kam se on i Karel dostanou po smrti.
Malý Karel je nesvůj z toho, že by měl na svého milovaného staršího bratra čekat nějakých devadesát let, a přeje si, aby Jonatán zemřel první. Což se mu taky brzy vyplní. Protože není lepší způsob, jak začít dětskou knížku, než tím, že zabijete všechno v dohledu.

Astrid Lindgrenová - Bratři Lví srdce

Vyrovnávám se s traumaty z dětství tak, že si najdu, co mě vyděsilo a zjistím, že je to vlastně úplně trapná záležitost, pak si na ni přečtu porno a celej den se směju.
Tady to bohužel až tak nefungovalo. 
Vlastně to je ještě horší, než jsem předpokládala.*
[zbytek děje včetně spoilerů]
Chlapci se skutečně po smrti dostanou do svého vysněného fantasy limba, ale není v něm takový klid a mír, jaký si představovali. Mají sice svou poklidnou vesnici, ale zlý král Tengil ji chce dobýt a zotročit si její obyvatele stejně tak, jak to udělal s druhou polovinou země. Má hrozivou obludu jménem Katla, která žere na co přijde a chrlí oheň, který vás buď zabije, nebo nadosmrti ochrnete. Tengil ji ovládá pomocí trubky, které se netvor bojí.

Statečný Jonathan i Karel bojují za osvobození Nangijale a vydají se na nebezpečnou výpravu, aby zachránili vůdce jejich povstání, a svrhli krále. 
Pochopitelně, jak už to v pohádkách bývá, povstání se podaří a dobro nakonec zvítězí, ale Jonathan dostane poslední úkol: Odvést Katlu zpátky do jeskyně. A jako vždy, když dáte chlapovi jeden jedinej důležitej úkol, tak ho pokazí.
Upustí trubku, Katla ho ožehne a Jonatan ochrne. Ale s tím se nesmíří. Rozhodne se pokračovat dál, do země Nangilimi, kam se dostanete po smrti.

"Půjdeš tedy se mnou?" zeptal se.
"To víš, že půjdu, co si myslíš," řekl jsem. "Neřekl jsem snad, že kam půjdeš ty, půjdu s tebou?"
"Jsi moc hodný, Suchárku, to vím," řekl, "ale cesta tam je těžká."
Chvíli seděl tiše a pak řekl: "Pamatuješ, jak jsme tehdy skočili z okna? Když hořel dům a my museli vyskočit na ulici? Já pak odešel do Nangijaly, pamatuješ?"
"Jestli se pamatuju," řekl jsem a brečel jsem ještě víc. "Jak se můžeš ptát? Copak nevíš, že od té chvíle jsem na Nangijalu myslel bez přestání?"
"Ano, vím," řekl Jonatán a poplácal mě po tváři. A pak řekl: "Napadlo mě, že bychom mohli skočit ještě jednou. Z tamtoho srázu dolů na louku."
"Ano, ale to umřeme," řekl jsem. "A tak se dostaneme do Nangilimy?"
"Jako že se Jonatán jmenuju," řekl. "Jakmile se dotkneme země, uvidíme záři Nangilimy. Nad údolím bude vycházet slunce, zrovna bude začínat den."

Protože není lepší způsob, jak skončit dětskou knížku, než tím, že zabijete všechno v dohledu.

If you never read ‘The brothers Lionheart' as child, you don't know what emotional pain is.
-thedoctorfoundserenity

Čím jste starší, tím více lidé v pohádkových knihách pro děti umírají. Zvláštní jev.
Nemyslela jsem si, že může mít někdo horší smrt než chudák Nathaniel, ale Jonathan tomu slušně konkuruje. Ok. Možná ho předčil. Jedna věc je nechat chudáka politika téměř vykrvácet, sežrat démonem, probodat rozžhavenou železo-skleněnou konstrukcí a pak to celý zatavit dohromady, ale něco jiného je nechat hrdinu ochrnout v náručích jeho desetiletého bratříčka a pak ho nechat toho druhýho malýho sígra přemluvit ke skoku ze skály.
Co si ta ženská kompenzovala, to mi řekněte.

Přiznám se, že s Astrid Lindgrenovou nemáme moc dobré vztahy. Pippi mě vždycky k smrti nudila a u Dětí z Bullerbynu mě chytá tik. Pokud mě nechápete, tak jste pravděpodobně na základce neměli dobré učitele. Většina pedagogů se totiž jednoho dne rozhodne, že dítě ve čtvrté třídě už je natolik schopné chápat podstatu literatury. Takže odhlasují nákup šedesáti výtisků jedné dětské knihy, která je nepochybně nadčasová, všeobecně vzdělávající a navíc, na Astrid Lindgrenovou je množstevní sleva.

A vy pak sedíte v osmé třídě, před vámi na lavici leží, stejně jako v předchozích čtyřech letech, Děti z Bullerbynu, nuceně zavíráte základy Freudovy psychoanalýzy a přemýšlíte, jestli si z vás nedělají prdel.
Jednou napíšu o tom, jak na základní škole probíhala naše sexuální výchova. Ale to chce ještě hororovější úvod, než mám teď.
Podle knihy byl natočen fantasy film, teď už staršího data a ještě starších efektů, který- není vůbec špatný. Bála jsem se, že to mé hormony psychicky nezvládnou, ale účesy a legíny hlavních hrdinů naštěstí úspěšně odvedly pozornost od faktu, že je to vlastně hrozný psycho.

Byla jsem důsledně (soudím podle počtu vykřičníků) upozorněna, že nejsem živej člověk, pokud je shippuju. Musím vás zklamat, má pověst je horší než já.
Fajn, shippovala bych to, kdybych půlku filmu neřvala jako malý dítě.
A možná to udělám, protože definice: "Jonatán je neobyčejně hezký chlapec. Štíhlý, plavovlasý a vysoký." je docela zavádějící. Nehledě na fakt, že takhle se ilustrace do dětských knih nedělají.

*I po těch letech bylo docela jednoduchí najít, o jakou knihu se jedná. A to i přes fakt, že jsem si pamatovala jen závěrečnou scénu.
Google: Fantasy, dva sígři skočí ze skály.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Další zářez evie 05. 03. 2013 - 18:41
RE: Další zářez belldandy 05. 03. 2013 - 20:53
RE: Další zářez namika 05. 03. 2013 - 23:02
RE: Další zářez aiko ^_^ 09. 03. 2013 - 20:35
RE: Další zářez mary 21. 10. 2014 - 18:35