Jméno větru - Patrick Rothfuss

5. prosinec 2013 | 20.17 |

              Protože se blíží zkouškové a pokud se ošklivě nemýlím, většina čtenářů mého blogu je teď v maturitním ročníku, takže jim taky táhne na paty, není čas na nic lepšího, než na sáhodlouhou a nekonečně frustrující knižní sérii. Protože Yolo, Carpe Diem, Hasa Diga Eebowai a zítřek nikdy nepřijde. (Jinak řečeno, vy se stejně učit nebudete, tak se při aktu prokrastinace alespoň trochu zkulturněte.) 

EDIT: Pokud se stále rozhodujete, jestli si Kroniku královraha přečíst, nebo ne, doporučuji sledovat oficiální internetovou aktivitu Patricka Rothfusse.

This is awesome. Seriously. <...> I've known for a while that it was only a matter of time since someone did fanfic based on The Name of the Wind. I've also known that it was only a matter of time before someone did some Yaoi fanfic. <...>Then I googled: "Bast Kvothe kissing.” Bingo. I have truly arrived on the scene as a fantasy author. 

http://blog.patrickrothfuss.com/2008/02/yes/

              Je docela pravděpodobné, že už jste na sérii Kroniky královraha někde narazili. Buď proto, že v dobách Světla a Naděje, kdy blogování v češtině nebylo plně zatraceno a prostitutky měly sen, o něm psala Taylor.[1] Nebo proto, že se v poslední době začalo mluvit o televizní sérii. A nebo prostě proto, že je ta bichle v knihkupectví dost nepřehlédnutelná, obzvlášť když je fantasy oddělení prostorově omezováno, aby udělalo místo pro pornografickou pseudoliteraturu, a jedna kniha Kroniky královraha je široká jako ruka desetiletého dítěte. Nebo Nagat.

              On vzhled knihy, která formátově vypadá jako jedny z těch dílů Eragona, o kterých nemluvíme, spoustu čtenářů vyděsí a to i přes fakt, že na obálce je zatraceně atraktivní mladík s loutnou. Já sama četbu jsem Jména Větru odkládala od roku 2011 a nakonec mě k ní dokopal až argument "Přečti si to, protože to filmují." Nic nevyděsí čtenáře nic, než vidina filmového coveru na knize, ať je hipster, nebo ne. Lituji toho, že jsem to neudělala dřív. Ale tím se teď nezabývejme a pojďme kvíkat.  

Varování: Můj fangasmus, který je většinou jen otravné dívčí pištění a tleskání, prozrazující jednoduchý princip funkce mého mozku, tady dosahuje zvuku Sarumanova hlasu, když se rozhodl shodit horu na svého ex- ex-podřízeného čaroděje. Protože když nejsem schopna napsat Kvothovi píseň, kterou by si zasloužil, tak se alespoň pokusím své nadšení přepsat do slov.

              Je slušností začít na začátku, takže bych pochopitelně začala na konci, kdyby mě už nepředběhla kniha, která epilogem začíná. Zamotat se do toho hned v první větě je docela výkon. Takže jinak.
V zapadlém městě kdesi v lesích vypráví hospodský Kote kronikáři příběh. Napřed o tom nechce ani slyšet, chtěl od toho všeho utéct a klidně si žít, jako obyčejný člověk, jenže ho ten život pomalu zabijí a navíc ho staří nepřátelé dohánějí.  A tak nakonec k převyprávění svého života svolí. 


"Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali.Možná jste o mně slyšeli."

              Někdy dávno, kdysi kdesi, za horou a mnoha lesy, žila a herců rodina- a pak prostě nežila, protože byla rozsekána na kousky. Zůstalo po nich asi dvanáctileté dítě, rudovlasý Kvothe.
              Ve správném příběhu by měl čerstvě osiřelý chlapec najít v lese mluvící veverku, nebo dědečka Hříbečka, dokázat, že je hoden jejich kouzelných schopností a pak pomstít smrt svých rodičů. Jenže takhle to funguje jen v historkách a Kvothe sám v příběhu nebyl. Tohle není vyprávění o epochálním dobrodružství, ale život muže, který několikrát prošel ohněm a mrazem, aby na konci stanul jako hrdina, vrah, legenda a troska.

              Malý Kvothe měl sny a měl naděje. Byl jedním z těch nadlidí, kteří mají mozek, zahrnující jak perfektní paměť, tak bystrost, logické myšlení a selský rozum zároveň. K tomu byl dítětem a tak dychtil po vědomostech způsobem, který je pro průměrného studenta, jenž strávil dvojciferné číslo let v českých vzdělávacích ústavech, něco naprosto nepochopitelného. Učil se od akranika, který zrovna cestoval s jejich kočovnou hereckou společností, a už v šesti letech zvládl učivo pokročilého ročníku univerzity. Jenže po smrti svých rodičů zůstal v šoku a na ulici a jediné, co mu zůstalo byla kniha a touha studovat na Univerzitě, už proto, aby se dozvěděl něco o vrazích jeho rodičů.

              Vyprávění je tak realistické, jak jen příběh s kouzly a draky může být. Stejně syrový a chladný, jako Zaklínač, ovšem s menší dekadencí, větším sarkasmem a díky věku hlavní postavy i bez přehnaně barvitého sexuálního života. Vysněná Univerzita vypadá jako všechny jiné vysoké školy, všichni jsou unavení, hladoví, šílení a bez pěněz. Vyučuje se to, co na všech jiných školách; od techniky, přes historii až po medicínu. Jen kolem čas od času zavane Vítr jako příslib magie, která je i pro většinu studentů nedosažitelná. V knize není žádná konkrétní zápletka, která by v určité chvíli vyvrcholila. Mrtví rodiče jsou prostě jeden z dalších životních mezníků. Kvothe jen vypráví svůj životní příběh, který spěje k něčemu, co možná bude v další knize. Asi je to jasné už od začátku, jen se to skrývá v podvědomí a konečná realizace se dostaví někdy tři milisekundy před tím, než se Kvothe k dané události dostaví. Ale upřímně řečeno, když je hlavním hrdinou Kvothe není potřeba žádný přemrštěně akční děj.

               Kvothe je tak lidský, že prakticky odmítáte uvěřit, že není skutečný. Jeho osobnost prochází vývojem od geniálního dítěte, přes stín v depresi až po stereotypního deprimovaného studenta, jehož prioritou je obejití zkoušek, jídlo a děvčata. Jeho morálka je závislá na tom, jak moc velký má v té chvíli hlad, což je věc v hrdinských příbězích často podceňovaná. A přitom je stále tak neuvěřitelný, jak může být jen Kvothe. Technicky je jedním z nejnebezpečnějších mužů na světě, ale to je v této chvíli jedno, protože ten kluk nemá ani na jídlo. 

             Jde postavu se kterou se skvěle ztotožňuje, obzvlášť jestli jste někdy navštívili některý z těch nešťastných vzdělávacích ústavů na naší planetě. 
Je totiž hladová socka, stejně jako vy. Na druhou stranu, ani při vší aroganci se s ním nemůžete zcharakterizovat na úrovni vyšší než 60%. U lidí s nízkým sebevědomím, vačic a obyvatele Tumblrlandu je to tak 30%. Protože ten kluk je sice nenažraný študák bez peněz, ale k tomu byl obdařen genialitou. Na rozdíl od vás, kterým bůh nadělil buď inteligenci vymražené chladničky, nebo, ještě zákeřněji, chronickou lenoru, pardon, prokrastinaci.

Přesto je všechno možné, jen ne křehký intelektuál. Všechno si musí tvrdě vybojovat a nebojí se použít násilí, když je to nutné. Většinu svého mozku vkládá do umění nebetyčné drzosti. Což mu vynese úspěch, ale i spoustu problémů. Pokud jste v minulosti naštvali archiváře, měli jste to spočítané, protože všechny knihy, účty a písemné záznamy měli v držení oni. Měli moc. Proto tak špatně nesou svou současnou zbytečnost. Kvothe jich pro jistotu hned první den na Univerzitě naštval tak pět. Díky tomu se jeho studium mnohonásobně ztížilo, protože není možné studovat bez peněz a knih. Kvothe tip: Nejlevnější a nejrychlejší postup na univerzitě je skrze bičování. Výzvu přijímám, doufám, že to pořád platí.

            Kvotheho hlavní prioritou je jídlo, pak ženské a pak zkoušky. Když najde sud plný drog moralisticky váhá, ale nakonec ho stejně s jásotem odnáší, protože konečně bude mít peníze na dobrý oběd. Nechová se jako předpisový hrdina a jeho etický kodex se rozšiřuje a zkracuje podle toho, jak se mu to hodí. Pravděpodobně by byl schopen někoho zabít za koláč, pokud byste se trefili do správné náplně, naproti tomu neváhá ani vteřinu, aby naprosto bez postraních úmyslů pomohl dívce v nesnázích. Je mnoho smutných následků toho, že muži nečtou a jedním z nich je jejich charakter, protože kdyby se alespoň třetina mužů přiblížila ke Kvothovi v chování k ženám, byl by svět hned krásnějším místem.

 "Máš moc hezký obličej. Vypadáš...jako kuchyň. Jako fakt krásná kuchyň. Srovnaná. S cukřenkou na správném místě."


              Takhle kniha má jediný problém; tak vás vtáhne do děje, že nejste schopni dělat nic jiného, než Kvotha. Vždycky jsem myslela, že kvíkající recenzenti narážejí na Kvothův fyzický vzhled, ale je v tom něco jiného. Ačkoliv je popsán jako velice pohledný, jeho vzhled není základem jeho přitažlivosti.
              Má omezená slovní zásoba nedokáže vystihnout nekonečnou lásku kterou si ke Kvothovi můžete vypěstovat. A možná je to dobře, protože přesný popis vyžaduje pochopení podstaty věci a tím by se celá tajemná magie ztratila. Kvotha můžete milovat tak, jak jen žena může milovat neexistujícího muže. Je nádherný, perfektní a všechny jeho chyby ho dělají ještě dokonalejším. Některé fiktivní charaktery jsou krásné a fantasie ženy jim dodá plnost. Kvothe tohle nepotřebuje. Je jako iluze perfekcionalismu o které se jiným fiktivním charakterům může jen zdát. Je múza z masa a kostí a jste schopni ho milovat na všech úrovních. Jako geniální dítě, jako dospívajícího studenta i jako starého hospodského bez špetky magie. 

              Jestliže je Nagat na něco pyšná, tak je to její sbírka knižních shotů a Kvothe v dětských letech je nádherný exemplář do police. Není to vychytralý fracek, jako Artemis – nebo přerostlá fňukna, jako Artemis od třetí knihy dál  Vážně, až někomu budete chtít vysvětlit, jak vypadá závratný vývoj charakteru, dejte mu Artemise Fowla. ani ambiciózní šprt obdařený sociální nemotorností dítěte ve slovníku vedeno pod "Nathaniel".
 Kvothe je víc opravdový. Je to muž o kterém věříte, že byste ho mohli potkat na ulici. Až na to, že tihle jsou tak ohroženi, že při nálezu je musíte vydat BBC a ti je obarví na černo a strčí do skleněné rakve. Pro zachování.
              Na druhou stranu je tak neuvěřitelně, že často zapomínáte, že je Kvothovi  jen dvanáct. Patnáct. Nebo kolik mu to vlastně je. Není to až taková nevýhoda, protože on si to zcela zjevně taky neuvědomuje. Z té bichle můžete ždímat sexappeal. Kvothe je ve svých dvanácti vyspělejší, než většina lidí, které potkáte na vysoké škole. Bohužel pokaždé, když si vzpomenete na jeho skutečný věk, připadáte si jako pedofil, který se u soudu hájí naučenou básničkou "Byla dítě jen fyzicky! Psychicky je vyspělá žena!", což je doslova kuletrýznící.

              Už to bude opravdu dlouhá doba, co mě nadchlo něco bez fandomu. Což opět nechápu, protože jemně implikované homosexuální narážky hrají v příběhu docela značnou roli, pokud si jich všímáte. Protože Kvothe je sice s největší pravděpodobností čistě heterosexuální, ale někde se peníze brát musí a všichni mají slabost pro mladé muzikanty, kteří vypadají jako jakási samčí alternativa lesních víl, nebo podobných mýtických postav. Kromě toho, jeho první reakce na vraha jeho rodičů, byla půlstránka detailního popisu směšné atraktivity zmíněného šermíře s mečem zašpiněným krví přibližně dvaceti lidí. Kniha je tedy docela uspokojující, ale opravdu existuje jen jedna E povídka? I na Bartimaeovu trilogii jich bylo víc! Probůh. Navíc, Kvothe by se byl schopen za kus žvance doslova prodat. Asi jako každý student.

              Právě jsem byla zničena pro všechny další potencionální muže. A to jsem dočetla první knihu ze tří a Kvothe v příběhu ještě ani zdaleka nedosáhl plnoletosti. Chystám se na druhou, ačkoliv mám přesně týden na přečtení pěti úplně jiných knih na zkoušku. Ale priority jsou priority. Možná omezím spánek. Špačci štěbetali, že by poslední díl měl vyjít na jaře 2014. Docela tomu věřím, protože by to znamenalo, že mezi první a poslední knihou bude rozmezí sedmi let a sedmička je dobré číslo.

A protože se to hodí a tady stejně není, co jiného dát, dáme si oblíbenou larpařskou.

P.S.: Doporučuji sledovat internetovou aktivitu Patricka Rothfusse, ten chlap je totiž neuvěřitelný. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jméno větru - Patrick Rothfuss tol 07. 12. 2013 - 02:13
RE: Jméno větru - Patrick Rothfuss hintzu 08. 12. 2013 - 21:45
RE(2x): Jméno větru - Patrick Rothfuss miki 08. 12. 2013 - 21:56