„Bohatým beru, na chudé seru.“ -Locke Lamora

25. únor 2014 | 21.28 |

                Ah, už dlouho jste neměli nepotřebný crush a ještě nepotřebnější tlustou knihu, kterou budete číst v posteli až do chvíle, kdy vám naprostým vyčerpáním spadne na nos. To je kdybyste chtěli vědět, proč má Nagat tak zlomený nos.Brzy si povíme, proč je tak malá.

Varování: Ve článku se může vyskytovat spousta sprostých slov, protože dialekt hlavních hrdinů je velmi nakažlivý.


                Locke Lamora není nijak zvlášť pohledný, ani vysoký a o fyzické zdatnosti se v jeho případě nedá ani mluvit. Vede malý, nijak nevýznamný gang kapsářů, pod záštitou chrámu zlodějského boha a poctivě odvádí daně šéfovi města Capa Barsavimu. Nic extra. Nic světoborného. Nic, co by zasluhovalo druhý pohled, ačkoliv by právě ten mohl být klíčový. Locke je totiž vyčůranější, než jméno třeťáka do sněhu.

"Nic ti nedá větší svobodu, než když tě ustavičně podceňují."

Lži Lockeho Lamory
Scott Lynch


                Tenhle klučina byl pouliční kapsář v Camorru, což je časem a místem alternativní fantasy verze Benátek se spoustou černé alchymie, než ho spolu s ostatními sirotky sebrali policisté. Naštěstí zrovna kvetl obchod s dětmi a jistá zlodějská školka nabírala nové členy. Její šéf měl sice zájem jen o zdravě vypadající děti, jenže Locke byl toho názoru, že se mu fakt nechce viset, ani kouřit ptáky za kus žvance a tak se k těm šťastnějším fakanům prostě připletl. Šéf jeho odvahu ocenil a nechal si ho, ale velice rychle se ukázalo, že Locke je neuvěřitelně nadané dítě. Až příliš nadané. Ten chlapec kradl až moc a když se mu při jedné obzvlášť vyvedené loupeži, podařilo vypálit hospodu, byl prodán do chrámu, zasvěcenému bohu zlodějny a podvodu.

               Chrám je v podstatě velmi chytře ukrytá zločinecká organizace o pěti lidech a v průběhu let se do jejího čela dostal Locke Lamora, takže vyjebávají úplně s každým, včetně zločineckého bosse. Navenek vypadají jako obyčejní kapsáři, kteří kradou pár korun denně, protože jim to káže jejich bůh, ale ve skutečnosti mají sklep narvaný takovým jměním, že by nad tím sám vévoda sprásknul ruce. Všechno jde hned lépe, když si z toho uděláte náboženství. Třeba ze zlodějny. 

              

"Jediný, komu Lockeho kousky vycházejí, je Locke. A to jen proto, že pro něj bohové chystají nějakou obzvlášť krutou smrt. Něco s noži a horkým železem a s pěti tisíci jásajícími diváky."


               Páni parchanti mají pro skrývání své činnosti několik dobrých důvodů. Zaprvé, takhle platí menší daně Capovi. Zadruhé, to, co dělají je proti míru. Locke totiž s oblibou okrádá šlechtu a to je podle dohod mezi šlechtou, policií a gangy naprosto nepřípustné. Když ukradnete policistovi měšec v pěti korunami, zmizíte a můžete si být jisti, že si ani vaše matka si nepamatuje, že jste někdy existovali. Locke krade šlechtě tisíce na jeden zátah. A zrovna teď má na háčku velkou rybu.

               Lamora a jeho gang chce jistého místního šlechtice Dona Lorenza a jeho ženu obrat o těžké peníze předstíráním, že je obchodník z Emberlainu. Všechno jde hladce, ale shodou okolností, do města dorazí stín v podobě Šedého krále, který vraždí členy nejvýznamnějších gangů a má spadeno i na samotného Capu Barsaviho. Pánů parchantů se tohle týká více méně jen okrajově- ale jen do doby, kdy se ukáže, že Šedý král ví víc o Lockeho gangu, než by měl. Pak se to jednoduše všechno domrdá takovým způsobem, že nemáte ani šanci zareagovat a můžete jen přemýšlet, ve které chvíli to vlastně začalo.

Nagat na začátku knihy
"Oh, to je sprosté slovo."


Nagat na konci knihy
"Kurva s tebou, Locke Lamoro, tys to domrdal. Tys to tak dokomale totálně domrdal. Domrdals to víc, než já tu zkruvenou fonetiku. Doprdele z plastelíny."


               Kdybych řekla, že se Lži Lockeho Lamory čtou lehce, lhala bych. Jsou velice dobře napsané, to ano, ale minimálně v mé čtečce velmi nepřehledné. Děj skáče mezi minulostí, tedy Lockeho dětstvím, po současnost, kde je Locke už dospělý a krade prachy jak mu zákon káže, a sem tam se objeví ještě paralerní dějová liniie. Než se rozkoukáte, je půlka knihy za vámi, pak máte asi 3 vteřiny na to, se nadechnout nadšení, kdy vám dojde "Jo, ty krávo fialová, ono je to vlastně upe boží!", a pak se štěstí hlavních hrdinů z ničeho nic začne v sudu plném koňských chcanků fantasmagorickou rychlostí řítit do nejtemnějších odpadních stok. Doslova. Čtenář může jen tiše vřískat a doufat, že alespoň půlka postav přežije. A zkuste hádat.

               Kromě toho jsem, ve své neznalosti,  tu knihu otevřela, vzhledem k masivní okupaci mého slovníku anglicismy (třikrát sláva povídkám, které jsou v češtině směšnější, než názvy videí na českých pornostránkách, a tím pomalu, ale jistě mění slovník výrazů pro... emocionální záležitostiporno v plně anglický), abych vyrovnala stavy a zlepšila si českou vyřídilku. Dostalo se mi rozšíření obzorů spektrálního využití slova kurvapiča a jsem si jistá, že teď se s ostravskými dělníky domluvím na jedničku.

               Musím říct, že do osoby Locka Lamory nejsem udělaná jako panna do Starfightera, ale, z jakéhosi pseudo—profesionálního čtenářského hlediska, jsem si ho pořádně užila. Ten chlap je určitým neotřelým způsobem sympatický, ačkoliv není vlezle atraktivní jako jiné fantasy charaktery. Zatím, co v jiných knihách hrdinové, nebo i antagonisté, září jako diskokoule a příběhem se nosí jako pávy, celá osobnost Lockeho Lamory, budí dojem šedé myšky. Je jako nezajímavá bílá stěna, dokud nezakopnete a neprobouráte ji vlastní hlavou, a nezjistíte, že byla vlastně celá ze zlata.


               Locke všeho dosahuje strategií, podvody a převleky. Je zloděj, ne vrah. Všichni milujeme trickstery s mozkem a silnou ač specifickou morálkou, ale Locke je jiný. Zná své nevýhody a své limity. Tam, kde jiné postavy potkají dědečka Hříbečka, nečeká na Lockeho nikdo. Zatím, co jiní hrdinové doženou svůj malý vzrůst tím, že se naučí tajemné kung-fu, nebo si pořídí 3DMG, Locke počká na nabušenějšího Jeana, který situaci vyřeší. Tam, kde jde do úzkých a je třeba hrdinského činu, za podpory nebes, a výkřiku "Dattebayo!"- tam Locke kapituluje a padne na kolena a v slzách prosí o život. Zajímavý obrat ve fantasy sféře k něčemu značně realističtějšímu. Do you think he really never sucked a dick for living?

               Pokud je Locke mozek organizace, pak svaly tvoří Jean. Ano, jmenuje se Jean a je to kamarád z dětství a SnK fanoušci už jásají a všichni to shipují, ale ne, nechápete to. Možná si myslíte, že tomu rozumíte, ale pak zjistíte, že vypadají takhle a všechny vaše teorie mohou jít k ledu. Garantuji vám, že za půlkou knihy to chtě nechtě shipovat budete, ale jsem si jisté, že bez počátečního zmatení by to nebylo ono.


               Fan Fact: Locke Lamora, muž mnoha divů a záhad, avšak naprosto nevýrazný, má jednu docela podstatnou vlastnost, která ho odlišuje od ostatních. A to fatální erektilní dysfunkci, údajně způsobenou nějakou zrzkou stovky mil daleko.
"Jo, Locke Lamoro, seš v piči. Jen ne v té mojí."-
náhodná prostitutka.
Pokud vás zajímá jak to vyřešil slash tak nevyřešil. Některé věci prostě opravit nejde. Ale co už, stejně je Locke bottom as fuck.

               Páni parchanti (org. Gentleman Bastards) je celé série knih, bohužel, v češtině je jen jedna, tak uvidíme, jestli se prohrabu tím zbytkem. Po kritickém shrnutí, lahvi vína a konzultaci s odbory prohlašuji tuhle knihu, z moci blogískem mě svěřené, za naprosto – úžasnou.
Ačkoliv fantasy verze Kmotra zní, jako něco, co vám vydavatel okamžitě smete ze stolu, svět, který Lynch vytvořil je neuvěřitelně atraktivní. Fantasy Benátky jsou skvělý nápad a ostatní prvky více méně zkopčené od jinut také perfektně zapadají do kýženého obrazu a časem se do toho člověk zažere. Nakonec, i popis zlodějské politiky vypadá rozumně, jen se ho nepokoušejte aplikovat doma, odzkoušeno. Možná je to proto, že moje sestra je větší, než já a můj bratr je moc malý na to, aby pochopil, co je to výpalné, takže jsem furt švorc, ale tak, mějme slitování s ubohou NG.

               Scott Lynch je velmi činný muž a proto nelenil a prodal práva na knihu filmařům, na rozdíl třeba od Strouda, který má filmy s Nathanielem někde u Ledu a Warcraft bude mít film dřív, než on scénář, Lockeho film má i návrhy kostýmů, která jsou hella hella hella. A musím říct, že když si začnete představovat Sokolníka (The Falconer) jako toho modela, všechno je najednou víc sexy. I scény s mučením.

               A ukončím to jménem, které nepochybně vzorní čtenáři mých aktivit již vyhlíželi, ale já se mu chytře vyhýbala, i když to pro mě znamenalo bolest v duši – oh, možná to byly jen menstruační křeče - , protože Locke je určitým způsobem velmi podobný jinému knižnímu hrdinovi a není to Oliver Twist. A přitom jsou vlastně úplně odlišní. Prakticky jsou jako ztracení bratři z jiných realit. Přičemž z jednoho my vzplály kalhotky a z druhého sympatie. Pun included.

Locke: You know, for a thief, you're one hell of a performer.
Kvothe: Thanks. As a performer, you're one hell of a thief.

– fanfikce o dvou větách od Patricka Rothfusse.

 Čtěte Lockeho při čekání na dalšího Kvotha. Vypadá to, že se ho nedočkáme dalších několik let.

Jestli myslíš, že máš problém se zápornými charaktery, tak si zatleskej.
*clap clap clap*
  Jestli myslíš, že máš problém se zápornými charaktery, tak si zatleskej.
*clap clap clap*

Zpět na hlavní stranu blogu